Ústavní soud ČR: Soudy jsou povinny pečlivě hodnotit překážky střídavé péče

Ústavní soud vydal nález, v němž opět potvrdil důležitost střídavé péče coby nejvhodnějšího řešení pro dítě, pokud rodiče nežijí spolu. Dle nálezu není možné, aby soud zamítl žádost jednoho z rodičů o stanovení střídavé péče jen proto, že byla dřívějším rozsudkem stanovena výlučná péče jednoho z rodičů a „dítě si zvyklo“. Je naopak nutné, aby soud „přesvědčivě prokázal a pečlivě hodnotil všechny překážky střídavé péče,“ a pokud nenajde překážky, rozhodl ve smyslu, že nařizuje střídavou péči. Ústavní soud tak s WOMEN FOR WOMEN, o.p.s., sdílí základní princip projektu W4W: Servis rodiny a tzv. Cochemské praxe. Dítě potřebuje oba rodiče; rodiče se mají na péči o dítě dohodnout, ne spolu o něj bojovat.

Někdy dospěje partnerský vztah rodičů do momentu, kdy jej již není možné zachránit a dochází k jeho rozpadu. Málokteří rodiče se v emočním vypjetí, jaké obvykle provází konec vztahu, dokážou rozumně domluvit na péči o děti. Soud může svým rozhodnutím určit, jak bude o dítě pečováno po rozvodu nebo rozchodu rodičů. Vždy je ale nejlepší, když jsou rodiče schopni se dohodnout sami a péči o dítě si rozdělit. Projektem W4W: Servis rodiny pomáháme rodičům najít společnou řeč a domluvit se na péči o jejich společné dítě tak, aby to co nejlépe vyhovovalo zájmům dítěte. U takové dohody je největší šance, že ji rodiče budou dodržovat a o dítě pečovat ve vzájemné shodě, místo aby spolu o dítě bojovali, navzájem se před dítětem pomlouvali a způsobili tak dítěti trauma, které si pak dítě ponese po zbytek života.

Rozcházející se rodičovský pár podal návrh na úpravu poměrů nezletilého syna. Jelikož dítě bylo velmi malé, soud jej svěřil do výlučné péče matky a určil otci styk a výživné. Po nějaké době otec podal návrh na úpravu poměrů k nezletilému dítěti. Navrhoval střídavou péči se střídáním po týdnu. Okresní i krajský soud tento návrh zamítly, protože podle nich nenastala změna poměrů, která by vyžadovala změnu péče. Konkrétně soudy uvedly následující překážky střídavé péče: nízký věk dítěte, vysoké pracovní vytížení otce, špatná komunikace rodičů, špatná adaptace nezletilého na změny, malý respekt otce k rodičovské roli matky, odmítavý postoj psychologů, náročnost střídavé péče a nezanedbatelná vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky. Ústavní soud došel k závěru, že ani jeden z těchto argumentů není sám o sobě důvodem pro rozhodnutí o nesvěření do střídavé péče. Takové rozhodnutí musí být přesvědčivě odůvodněno – musí v něm být vysvětleno, proč v konkrétním případě rodič neuspěl.

Zaprvé nemůže být důvodem nízký věk dítěte sám o sobě – muselo by jít např. o dítě závislé na matce z důvodu kojení (to už je konkrétní důvod). Stejně tak není důvodem špatná adaptace nezletilého na změny. V opačném případě by totiž bylo nemožné změnit první soudní rozhodnutí ve věci (tzn. by způsob péče o dítě, ustanovený např. v 1 roku dítěte, musel zůstat beze změny až do 18). Změnu péče nebo přinejmenším její nové posouzení je tedy dle Ústavního soudu ČR nutné připustit zejména od 3 let věku (kdy už dítě není zcela závislé na matce). Dále není podmínkou pro střídavou péči ani harmonická komunikace rodičů. Zákon pracuje s institutem rodičovské odpovědnosti, která je u obou rodičů stejná (ať už se uplatní výlučná péče, nebo střídavá péče) – není tedy možné jeden ze způsobů péče podmiňovat harmonickou komunikací rodičů. K usměrnění péče o dítě (a tedy i komunikace mezi rodiči) slouží právě rozhodnutí soudu o péči nebo v ideálním případě dohoda rodičů.

Ani další důvody, které nižší soudy uvedly, nejsou bez dalšího důvodem pro zamítnutí žádosti jednoho z rodičů o změnu výlučné péče na střídavou. Ústavní soud shrnul, že střídavá péče a výlučná péče s rozšířeným stykem se mohou částečně překrývat. Např. střídavá péče nemusí být stanovena stejnoměrně; stejně tak u výlučné péče s rozšířeným stykem může být toto rozšíření péče opravdu rozsáhlé. To ovšem neznamená, že by měly soudy upřednostňovat ponechání výlučné péče s určitým rozšířením styku druhého rodiče, ale naopak zvolit model střídavé péče – ta je totiž nejlépe schopna zajistit, že rodiče budou moci opravdu rovnocenně vykonávat svou rodičovskou odpovědnost. Tím samozřejmě není vyloučeno, aby soud v řádně odůvodněných případech zvolil (nebo ponechal) variantu výlučné péče. Tehdy však musí soud uvést, za jakých podmínek by v budoucnu byla změna na střídavou péči v daném případě možná.

Nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3065/21 tak děti získávají naději na to, aby o ně, třebaže ne zároveň, pečovali oba rodiče. Možná by bylo dobré také vytvořit v zákoně i mimo něj pro střídavou péči nějaké označení, které nebude v rodičích vyvolávat tolik negativních emocí, jak se to často děje právě u střídavé péče. Je na rodičích, aby svou rodičovskou odpovědnost vykonávali skutečně zodpovědně, nezatahovali děti do svých sporů, a naopak jim společnými silami poskytli zdravé výchovné prostředí a hezké dětství.